Shnilé mindsety a rozbité duše

Nedokončený článek, který se nikdy dokončení nejspíše nedočká.

Již několik měsíců si uvědomuji, kolik ztrouchnivělých mozků kráčí po světě. Mysl je jako dřevo. Opečovávejte ho a vydrží dlouho, odvděčí se svou odolností a versatilitou. Jak už nejen z dějin víme, ze dřeva se dá vyrobit prakticky cokoliv. A zdravá mysl také může být použita jako vaše nejsilnější zbraň, jako základ či prostředek pro budování něčeho většího, jako pevná opora i jako bezpečný úkryt. Zanedbávejte ho, uvrhněte do tmavé vlhké místnosti, a začne trouchnivět.

Žít příliš dlouho ve tmě si vždy vyžádá svou cenu. Může být těžké si uvědomit, že svým nezodpovědným chováním si můžeme lehce přivodit chronický problém, ze kterého se jen těžko hledá cesta zpět. Čím déle něco trvá, tím těžší je říct sbohem. A nejedná se pouze o věci krásné. Co je ale ještě těžší, je sebrat se a začít něco dělat. Proč? Zdravé mysli vyvstane ihned tato otázka, často spojená s několika nechápavými urážkami směřovanými na všechny, kteří si lebedí ve tmě a nehnou ani prstem. Pokud pominu extrémně ojedinělé případy, kdy řešení není k dispozici, pak se jedná především o dva důvody, které vedou lidi k tomuto “rozhodnutí”. K rozhodnutí nic nedělat.

Dámy a pánové, seznamte se – slabost, a hned vedle strach. Strach je mocným pánem, je schopen být skvělým loutkářem. Tahá za nitky našich duší, často i za nitky našich končetin. Je mistrem lstí a jako mnich v podsvětí dokáže přepsat naši vlastní knihu. Zaslepuje oči, ve tmě se jen špatně hledá pravda. Snadno uchopit napřaženou ruku tohoto loutkáře, když natahujeme se po svíci. Ta svíce je vlastně nebezpečná, mohla by nás popálit. A kolik námahy by to stálo, dostat se až na druhý konec místnosti! To, čeho se tolik bojíme, se nakonec stane, když strachu podlehneme.

večer lynčoval ses před soumrakem
stokrát se klaněl před zázrakem
jenže ten nepřijde – tohle je hora
kterou hlupák jen těžko zdolá

Tak nebuďme hlupáci a otevřeme oči, než bude pozdě. Pusťte ruku strachu a vrhněte se po svíci. Lepší shořet, než vyhasnout.

…Název tohoto blogu se stává býti ironickým, že?

Advertisements

Článek o všem a o ničem, protože se neumím soustředit

Myslím, že není lepšího úvodu a zároveň důkazu, že má Honza a jeho článek pravdu, než těchto pár vět, které můj mozek vyplodil už v předstihu. Tento článek nepíšu proto, že bych si to dopředu naplánovala (protože si neumím plánovat čas). Vlastně jsem se v půlce učení rozhodla přečíst si Honzův článek, neboť látka, kterou bych si měla opakovat, je vysloveně nudná, nezáživná a chvílemi i rozum postrádající, (Možná v tom má prsty také fakt, že mobil ležel nebezpečně blízko mé pravačky a v hlavě mi seděla myšlenka, že nějaká zajímavý článeček je k dispozici. Úplně nový a neopotřebovaný.) a v půlce Honzova článku jsem se rozhodla napsat tento článek. Jako by už toto samotné nevypovídalo o mé nesoustředěnosti, přihodím zde ještě třešničku na dortu. Než jsem usedla k přístroji, odnesla jsem použité nádobí a dvakrát se vrátila, protože jsem si zapomněla přinést pití už po cestě do kuchyně. Čím to?

No, a teď už nevím, co jsem chtěla napsat. Je až s podivem, jak snadno se nechá člověk rozptýlit. I když pominu svoji diagnózu, která mi svým způsobem omlouvá potvrzuje roztěkanost, ale jinak je mi naprosto k ničemu – možná tak připomínka, že jsem časovaná bomba, která stejně zapomene, kdy má vybuchnout – tak mi nezbývá než si přiznat, že elektronika velkým dílem přispívá k nevydařenému multitaskingu. Neřekla bych, že je v tom nějaká touha vyrovnat se strojům. Spíše si myslím, že jsme tolik navyklí a sžití s našimi elektronickými hračkami, až jim dovolujeme stát se středem vesmíru v téměř jakékoli situaci. Výjimkou bohužel není ani zdravotní riziko aneb “Počkej, dej mi ten mobil, musím si ten krvácející prst nejdřív vyfotit!” nebo “Ty vole tak ten hořící barák si musím dát na snapchat!” se nejspíše brzy promění v “Hele prosímtě, vyfoť mě tady jak mi hoří rukáv. A co myslíš, která póza je lepší? Dej tam pls pak ten efekt, no.. Lo-fi. To hezky vynikne.”

Rozhořčená vsuvka: Naše společnost už žije zejména online. Kdo není na fejsbůku nebo tvitru, jakoby nežil. S největší pravděpodobní ale přijde jen o informace, z jakého úhlu si tentokrát Kim K vyfotila snědý zadek a co na to řekla Miley Cyrus. Přesto, že lidé žijí online, většina z nich se limituje pouze na zábavnou část internetu a nevyžívají jeho plný potenciál k ničemu prospěšnému ať už sobě, či světu. Tím nemyslím, že by se měli naučit krást auta podle YouTube tutoriálu slavného lovce bouráků, ale bylo by fajn, kdyby také občas otevřeli oči a dali si tu práci s přečtením seriózních článků a novinek (NE NOVINEK.CZ A JEJICH TOXICKÉ DISKUSE – Černobyl hadra) aby měli alespoň nějaké v rámci možností nezkreslené ponětí o světě, ve kterém žijí, a nejlépe si na to udělali svůj vlastní názor.

Vnímání s roztěkaností úzce souvisí. Nepozoruji to jen na sobě, ale i na svých nejbližších. Tak nějak ztrácíme pojem o čase a poslední dobou mě velmi překvapuje, že se některé události staly už před dvěma lety, i když bych přísahala, že to bylo teprve loni. Všechno mi to tak nějak splývá dohromady, různé segmenty se slévají a překrývají navzájem, až se sama sebe ptám “kdy to sakra bylo?”. Vtipné je, když se sejdou tři různé pohledy na věc, jeden tvrdí, že to bylo loni v květnu, druhý si stojí za předloňským dubnem a třetí by dal ruku do ohně, že se to vlastně nikdy nestalo.

Napadá mne, že se nejspíše jedná právě o onu roztěkanost. Pokud se neustále “soustředíme” na milion věcí najednou, pak nám protéká život mezi prsty. Nejsme schopni uchopit jednotlivá vlákna a prožít daný moment na plno. A právě proto, že onen moment ani doopravdy neprožíváme, nezapíše se do naší paměti úplně a celý. Následuje pak řada bugů v paměti, které už neopraví ani ten nejzkušenější ajťák. Naší jedinou naději na restore dat je diář či upomínkové předměty z významnějších akcí. Ha, kdybych si psala deníček, takové věci by mě netrápily. Jenže to bych u toho deníčku musela vydržet, že. Tento fakt mne začal opravdu znepokojovat a beru to jako varovný signál. Pošťouchnutí směrem k lepší koncentraci a nadvládou nad svým mentálním duchem (v rámci možností). Nechci se ve 40 probudit s myšlenkou, že si ze svého dosavadního života nic moc nepamatuji, protože jsem prostě nedávala pozor. To by bylo totiž opravdu smutné.

Asi jsem vlastně jen řekla to co Honza, ale svými, roztěkanými slovy. :€

Přihodím tedy něco vlastního a to nebude nic jiného, než můj subjektivní pohled na problematiku nesoustředěnosti. Vím, že nezpochybnitelnou část mého problému zastává elektronika a má možná až přehnaná láska k nim (i když občas ten komputer chci opravdu defenestrovat). Nicméně daleko hlubší a hůře odstranitelná příčina pramení ze stresu, ve kterém neustále žiji. I když po ruce není mobilní telefon, ani notebook, na kterém bych si popísmenkovala s kamarády, tak se nedokážu soustředit. Jedná se o neustálou svazující úzkost a obavy, kterých se jen velmi těžko zbavuje a které přebírají nadvládu nad mou mentální přítomností. Už tak je pro mne těžké u něčeho vydržet a stojí mne velké úsilí dočíst něco do konce aniž bych u toho myslela na to, zda je slovo mrkev od slova mrkat, ale já navíc ještě přemýšlím nad tím, co by se mohlo stát, co se stalo a vlastně na všechno jiné, jen ne na přítomnost. Už ani nevím, jaké to je žít přítomností, jelikož moje hlava pendluje právě jen a pouze mezi minulostí a budoucností, z nichž obě mě děsí rovným dílem.

Věřím, že vyrovnaný život s pouze ojedinělým stresovým vypětím je základem pro soustředěného ducha a přetrhání rdousících pout s elektronikou je až druhým krokem k úspěchu.

Pac a mňau,
Acedia